THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Onoho úterního večera nabídl již takřka kultovní brněnský Yacht klub další porci zajímavých hudebních záležitostí. Zhruba po roce se ve zdejším, téměř zcela zaplněném podniku představili THEMA ELEVEN, kteří měli představovat předkrm před hlavním chodem v podobě COLISEUM…
Poučen tradičními koncertními začátky přicházím krátce po deváté a dělám dobře – Hradečáci zrovna dolaďují poslední mouchy a rozjíždějí set čerpající z aktuální, velice povedené nahrávky „The Great Misanthrope“. Tento krok se zdá být zcela pochopitelným a ze strany posluchačstva také adekvátně oceněným. Oceňuji jej i já, neboť zmíněná deska je přesně dle mého gusta – kombinující syrové a značně agresivní pasáže s prvky melodickými i dostatečně emocionálními. Jedním dechem musím dodat, že na podobných kontrastech vystavené kompozice fungují velice spolehlivě i na živo. Kapela představuje uřvaný (post)hardcore v jeho nejlepší podobě a pomineme-li mírné zvukové problémy (melodické kytarové linky se místy snad až příliš ztrácely v rozpoutané hlukové bouři), není vystoupení absolutně co vytknout. Energie, hudební zručnost i náladotvornost – to všechno tu je a THEMA ELEVEN se s tím umí akurátně vypořádat. V průběhu večera odezní prakticky celá novinka (včetně excelentní „The Marvel“) a jako součást přídavku také nějaká (pravděpodobně) starší věc, plynule se přelévající z tradičnější HC podoby v jakýsi hlukový experiment. Celé vystoupení velice kvituji a všem, kteří mají pochybnosti, zda na THEMU jít či nejít, nedávám na výběr – jen první ze zmíněných možností je tou správnou…
COLISEUM vydali desku u Relapse, což by již samo o sobě mělo být zárukou kvality. Žel, nebyl jsem sám, koho svým vystoupením zas až tolik nepřesvědčili. Kombinace agresivního hardcoru, metalického punku a špinavých kytar s tu a tam prosvítajícími melodiemi sice slibovala příjemný zážitek, jenomže… Již počáteční pomalejší rozjezd a určité problémy se zvukem začaly vzbuzovat mírné rozpaky a jako by jen symbolizovaly předzvěst finálního dojmu z celého vystoupení. Po několika písních se sice funkční soukolí sympatické trojice dostatečně rozběhlo, nicméně člověk se ne a ne zbavit nadšených pocitů z vystoupení THEMA ELEVEN, kteréžto v paměti přetrvávaly i nadále. COLISEUM stavějí na převážně nepříliš složitých hudebních prvcích, značném nasazení a v neposlední řadě i na dostatečné porci zábavy, přičemž se v jejich tvorbě prolínají výbojné HC pasáže se špinavým „motörheadovským“ punk-metalem, čemuž odpovídá i výzor jednotlivých členů. Mohutný, „pokérovaný“ frontman, basák působící jako by si na chvíli odskočil z lokální thrashmetalové sebranky a k tomu všemu bubeník až příliš nápadně připomínající opilce, kterého si vybavíte při představě amerického nezávislého filmu o životě na tamějším maloměstě. Hudebně jim to však šlape slušně, a to zejména v těch nejtradičnějších hardcoreových pasážích, jichž je však pohříchu méně, než bych si představoval. Škoda, větší porce podobného typu agresivity by kapele rozhodně slušela. Vystoupení je však vystaveno na postupné gradaci, takže po pomalejším rozjezdu vzrůstá krom stále více a více rozdováděného kotle i nadšení ostatních přítomných.
V konečném výsledku však převládají (jako ostatně vždy při návštěvě tohoto brněnského klubíku) pocity veskrze příjemné, což je způsobeno nejen hudební produkcí (přestože ta není vždy tak úplně dle mého hudebního gusta), ale také zcela pohodovým osazenstvem, jehož se na metalových koncertech dočkáte jen málokdy.
Fotografie: Tomáš (http://www.incipitum.sk/)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.